Ing. Pasker, ředitel Slezského divadla host 33:37
Dobrý den, vážený pane primátore, dámy a pánové. Je to bezmála přesně rok, co jsem tady stál na tomto místě. Pět let, pardon, pět let, co jsem tady stál na tomto místě a hovořil jsem o svých vizích a tezích, jak vést Slezské divadlo. A hovořil jsem o tom, jaké problémy v tomto divadle jsou, které skončilo v osmimilionové ztrátě. Uplynulo bezmála pět let a stojím tady znovu s tím, abych vám nastínil záležitosti, které dneska hýbou nejenom divadlem, ale věřím, že i celou Opavou. A jak jsem byl informován, v podstatě celou republikou. Je mi líto, že po těch pěti letech, kdy se nám opravdu dařilo a kdy jsem tady nemusel s ničím vystupovat, maximálně s nějakou chloubou, kde jsme byli, co jsme viděli, co jsme kde zažili, musím dneska hovořit trošičku na jiné téma. To, co se děje ve Slezském divadle určitě znáte z médií, znáte z různých povídání. Řada našich pracovníků určitě zastu-navštívila naše zastupitele, naše vedení. Takže se spíše, spíše dotknu věcí, které to způsobily. Co je vlastně příčinou toho všeho. Na plátně za mnou na obrazovce vidíte v podstatě takzvaný optický pohled, jsem to nazval. A to je pohled na to, jakým způsobem byl stanovený rozpočet pro Slezské divadlo Opava v roce 2012. Tady vidíte částku šedesát osm milionů korun. Vedle toho na porovnání je uvedena částka šestadevět milionů korun pro rok 2011. Když se tak na to podíváte, řeknete si, co v tom divadle blázní, kvůli jednoho milionu si přece umí sami poradit. A právě to je pouze jeden úhel pohledu, který způsobil vlastně všechno to kolem toho, co se teď děje. Protože když se schvaloval rozpočet, tak většinou jste se dívali právě na tyto čísla. Chtěl bych říci, že omlouvám chybu, která je hned nahoře tučně vytištěná. Chtěl bych říct, že rok 2012 je absolutně nesrovnatelný se všemi lety, které byly předtím. Je nesrovnatelný s rokem 2011, 2010 a dokonce i s rokem 2009, a to zejména z toho důvodu, že jsme dokončili ro-velikou, rozsáhlou investici, rekonstrukci divadla, která s sebou přinesla množství nákladů, které nikdy předtím vlastně toto divadlo nepostihlo. Když jsme, když jsme dělali reálný plán, který opravdu navazoval na všechny naše možnosti, které jsme měli, tak jsme došli k částkám, které vidíte za sebou. To znamená reálné číslo, aniž bychom cokoliv dělali, aniž bych tady musel stát v touto chvíli činilo nárok na dotaci dvě sta sedmdesát jedna milionů korun. Podotýkám, že i tady v těchto částkách, které jsou, je, je řada nejasností. Například dotace z kraje, popřípadě z Ministerstva kultury jsou velkou otazní-s velkým otazníkem, protože nevíme, v jaké výši budou přiznány. Nicméně počítáme, že budou přiznány v takové výši, v jaké byly loni. Z toho, z toho přehledu vidíte, že opravdová potřeba rozpočtu je sedmdesát jedna milionů korun. A pokud byl dán rozpočet šedesát osm po dlouhých diskuzích, tak Slezskému divadlu chybí dva a půl milionu korun. Cirka, možná i trošičku víc. To znamená, není to, že nám chybí milion, ale dva miliony a půl až tři miliony korun. Celá tato situace vypadá velice jednoduše na tom papíře, ale ve skutečnosti jsou to hodiny, hodiny počítání, uvažování, zvažování, hledání východisek. A my jsme došli k tomu, a to není nic nového, že poslední existujou pouze dvě možnosti, jak z této situace ven. První jsou věci ekonomické, obchodní a finanční. A druhá záležitost je záležitost velmi nepopulární a věřím, že pokud někteří z vás jste podnikatelé, tak to potvrdíte. Ta nejhorší, co může být, je oblast organizační a mzdová. Pokud se týká těch ekonomických, obchodních a finančních opatření, my jsme pro ten rok 2012 už moc šancí neměli. My jsme totiž už od roku 2009 postupně působili na to, abysme snižovali náklady, kde se jen dá. Jenom tak připomenu, že v roce 2009, určitě si vzpomenete, došlo ke zvýšení platů v divadelní sféře, a to jak u umělců, tak i u pracovníků RTHP a dělníků. A tyto peníze jsme si vydotovali tenkrát sami. To znamená, to hospodaření bylo v našem divadle natolik dobré, že jsme nepotřebovali dotaci města na to zvýšení a pokryli jsme si to sami. A tak jsme pokračovali v podstatě v každém roce. Snižovali jsme počty pracovníků, pokud se týká dělnických stavů, vypovídali jsme hospodářské smlouvy, které byly pro nás nevýhodné a tak dále a tak dále. To znamená pro ten rok 2012 ty dopady už jakoby byly v těch předcházejících letech. V oblasti výnosů jsme si v plánu na rok 2012 dali takový dost razantní úkol udělat tržby ve výši devět milionů korun, což je teda jakoby dosti velká částka. Nicméně jsme přesvědčeni, že změnou dramaturgického plánu, který samozřejmě se dá, s tím se dá operovat, dají se hledat hry, hrají se, dají se hledat hry, kde je třeba menší počet obsazení, které jsou levnější z důvodu tantiém a podobně. Takže tady jsme přesvědčeni, že něco můžeme udělat. Samozřejmě mezi to patří zvání různých zahraničních hostů nebo zahraničních, tuzemských hostů, těles. Nicméně je třeba si uvědomit, že i ti Pražáci, když to tak řeknu, si to nechají pěkně zaplatit. A to, co zůstane potom divadlu s tři sta čtyřiceti místy, není zas tak veliký, veliký vývar, jak se říká. Došli jsme teda k tomu, když jsme probrali všechny, všechny možné, možné varianty, že jediná možnost, na kterou jsme nikde nesáhli, aspoň ne za mé éry, je otázka personální. Je to záležitost opravdu velice citlivá, nicméně zvážíme-li, když sedmdesát tři procent zhruba rozpočtu je právě vázáno ve mzdách, je to jediná šance, kde se dá ještě ušetřit. Když jsme se rozhodovali o postupech, tak jsme si vytyčili tři takové základní body, kterými chceme jít. Mohli jsme jít snížením počtu zaměstnanců, plošným snížením mezd všem zaměstnancům, snížením platového stupně a zmrazením platových postupů a kombinaci toho předcházejícího. My jsme vyloučili bod B, a to proto, protože mzdy, které naši pracovníci dosahují, se pohybují zhruba kolem osmnácti tisíc, což je pod průměrem jak platů v Opavě, tak pod průměrem státu. A navíc naši zaměstnanci bohužel nemají žádné příplatky. Museli jsme šahat na platové stupně a zdálo se nám, že ta, tento postup je poněkud nespravedlivý. Přistoupili jsme tudíž, přistoupili jsme tudíž ani k tomu bodu C a šli jsme na áčko. To áčko bylo motivováno nejenom teda snížením ve vztahu k mzdám, ale snažili jsme se trochu najít nový systém, třeba zefektivnění práce, která, já nevím, pět, deset roků v podstatě jede tak, jak jede. Výsledkem toho bylo, že došlo k propuštění celkem sedmnácti zaměstnanců. Za mnou na slajdu vidíte tu skladbu, v jaké se to pohybuje. Možná se zeptáte, proč tam nejsou šolichové Činohry. Činohra ta byla spíš na ten, na takové to minimum postavena už někdy v minulých, v minulých le-letech. Můžeme pokračovat. Naše strategie, která měla tohleto ještě by jakoby zlehčit, je taková, že zaměstnanci umělečtí, kteří dostanou výpověď, je s nimi možno uzavřít dohodu o prohoz, o provedení práce s tím, že samozřejmě toto bude u těch her, které dojíždějí, ale u těch nových her budou přednostně nabídnuti, nabídnuti režisérům. S některými pracovníky ostatními už děláme dohody, zda je nevyužít na některých jiných úsecích v divadle, kde třeba se uvolní místo z důvodu odchodu do důchodu a podobně. Víme, že tohleto je, není všespásné. Máme takovou představu, že podle výsledků k třicátému šestý, kde už se uvidí, jak ty dopady opravdu vypadají, bychom znovu vstoupili v jednání s vedením města s cílem vyhodnotit tu situaci a říci, co dál. Chtěl bych jenom říct, že v žádném případě si osobně nemyslím, že to je nějaká likvidace divadla nebo likvidace opery. Je to pouze hledání nového systému práce tak, aby byl dodržen rozpočet, který nám byl stanoven.